Deník tlustého muže na Blog.cz

Ženský zadeček je nejkrásnější tvar. Žádná jiná forma z přírody ani nic stvořené lidskou rukou se nevyrovná půvabu ženských hýždí. Nikde na ženském těle není místo, které by svou magickou krásou vábilo víc. To pro svou oblost - už antická geometrie věděla, že koule je nejdokonalejší forma uspořádání hmoty.

Půvab ženského pozadí se ale rodí z mnoha dalších věcí. Jednou z nejpřitažlivějších je proměnlivost zadečku při chůzi. Každý krok a každý pohyb boků přemisťuje hmotu hýždí, jako se v poušti přesýpají duny, jako se nad oceány třou a prolínají vzdušné masy oblaků.

Anatomie sice učí, že nejde než o smršťování a povolování skupiny svalů kolem velkého svalu hýžďového, jenže my, kteří ženské zadečky den co den s bolavou touhou sledujeme, víme, že ne. Pod kůží ženských pozadí se tajemně přesouvá sama Krása. Příliš velká, než abychom ji směli spatřit přímo, příliš křehká než aby mohla přebývat jinde než v ženském těle

Proto nás to místo tak vábí. Proto se muži stále znovu a znovu dotýkají vyklenutých půlek svých milenek a žen, proto v situaci probuzené vášně jejich zadečky tisknou v dlaních - v bláhové naději, že nahmátnou Krásu. Že se s ní setkají alespoň dotykem přes samet kůže, že ji tak či onak uchopí. Neuchopitelná Krása nás bolí, jako bolí podzimní západy slunce nebo letní noci. Zalykáme se Krásou, pro níž nemáme slova a která nás pohlcuje.

Rýha mezi půlkami ženského zadečku se tak pochopitelně jeví jako uzavřená brána ke Kráse. Muži, kteří touží po tom ponořit mezi ně svůj penis, nejsou primárně lákáni vyšší mírou dráždění v těsnějším prostoru análního otvoru, jak se obvykle hloupě předpokládá. Vždyť po tom zoufale touží i ti, kteří to nikdy nezažili a nemají srovnání.

Stejně zavádějící jsou taky domněnky, že tito muži jsou devianti přitahovaní defekačními procesy etc. Ani se mi o tom nechce psát, je to úplný nesmysl. Všichni ti, kteří o milování do zadečku sní, všichni my, kteří o tom sníme, máme v pozadí své touhy naivní, bláznivou a pečlivě opatrovanou naději, že se tam uvnitř, tam hluboko, dotkneme Krásy.

V roce 1915 napsal Guillaume Apollinaire pro Madeleine Pagèsovou nesmrtelnou báseň Devět bran tvého těla. Oslavuje postupně její oči, uši, chřípí, ústa, klín. Poslední branou jeho básně je Madeleinin zadeček:

A ty bráno devátá ještě tajemnější
Rozevíráš se mezi dvěma homolemi perleti
Tajemnější než ostatní
Bránou kouzel o nichž sotva šeptáme
Svrchovaná bráno
Patříš mně
Mně který vládne
Svrchovaným klíčem
Od devíti bran

Devátou bránou Apollinaireova báseň vrcholí. Za ní a nad ní není už nic...

Nikdy jsem to nezažil, v naší generaci to nebylo běžné. A už to ani nezažiju, jsem tlustý muž. Ale nepřestanu toužit alespoň do doteku napjaté, horké kůže na návrších ženského zadečku. Nepřestanu toužit po chvíli, kdy bych na tu oblou pleť položil ústa, kdy bych po ní putoval rty a kdy bych snad na zlomek vteřiny přiložil špičku jazyka do místa, kde se dvě bílé achry Krásy sbíhají v nejněžnější rýze na ženském těle.